Struktura a vzhled
Samotný název granit reflektuje skutečnost, že struktura této horniny vznikající pomalým chladnutím z roztaveného magmatu při velmi vysokých teplotách, je zrnitá. Jelikož žuly vznikly pomalou krystalizací magmatu, můžeme konstatovat, že všechny základní minerály jsou v těchto horninách dobře rozeznatelné, mají tzv. celo-krystalickou strukturu. Co se týče velkosti zrn, můžeme pro žulu najít varianty od drobně zrnité, středně zrnité, hrubě zrnité až po velkozrnné žuly. Základní struktura je středně zrnitá, až hrubozrnná, a minerály je tedy možné bez problému vidět i pouhým okem.
Žuly se vyznačují většinou všesměrně nepravidelnou texturou. Textura je poté neuspořádaná. Zatímco draselné živce často tvoří plně a dokonale vyvinuté krystaly a vyrostlice, křemen pouze vyplňuje prostory mezi ostatními minerály, neboť vykrystalizoval jako poslední. Většinou jsou žuly stejnoměrně zrnité (eugranitické, obsažené hlavní minerály tvoří zhruba stejně velká zrna), mohou být ovšem často porfyrické (obsahují zřetelné velké krystaly v jinak jemnozrnné hmotě, tzv. vyrostlice). Platí přitom, že vyrostlice se utvořily dříve, než vznikla základní hmota a jsou tedy nejstarší složkou. Vyrostlice pak mohou být následně magmatem opět korodovány. Vzhled tak díky textuře může být velmi proměnlivý a dekorativní, ať se jedná o krystaly nebo vyrostlice živců nebo existenci doplňkové mineralogické složky, jako např. granát nebo amfibol.
Barva
Rovněž barvy žuly jsou různé. Můžeme se setkat zejména se světlými, ať už bílými, růžovými, červenými, nazelenalými, nažloutlými nebo namodralými variacemi. Pokud je přítomné větší množství tmavě zbarvených minerálů, může být i tmavá, až černá. Oblíbené jsou obvykle do šedých odstínů zbarvené žuly, dále žuly s modrým odstínem. Své využití a majestátnost mají však i tmavé žuly. Známé a v rámci exteriérového i interiérového využití velmi oblíbené jsou také červené amfibolicko-biotitické porfyrické žuly (tzv. rapakivi, jsou charakteristické velkými oválnými růžovými K-živci lemovanými plagioklasem nebo oligoklasem).
Křemen v žule je makroskopicky nejčastěji bezbarvý, bílý nebo šedý, méně obvyklé jsou načervenalé a namodralé odstíny. Bezbarvá zrna se pak zdají oproti zrnům živce tmavší, protože propouštějí světlo a málo jej odrážejí. Vzhled a barvu žuly určuje hlavně živec, který obsahuje. Barva alkalických živců je většinou žlutobílá a nažloutlá, dekorativnější může být ale růžové až masově červené zabarvení. Barva dalších živců v žule - plagioklasů je nejčastěji bílá, ostatní odstíny jsou vzácnější. Plagioklasy dávají žule skelný lesk. Obecně u živců platí, že pokud jsou nezvětralé, převažuje bílá, namodrale bílá a bledě červená barva. V případě zvětrání začíná převažovat žlutavá a nahnědlá barva. Pokud má hornina nazelenalou barvu, jedná se o tlakově postiženou chloritizovanou žulu a poukazuje to na rozklad. Slídy, muskovit nebo biotit, mají v žule nejčastěji tmavší černou nebo hnědou barvu (biotit) nebo stříbřitý lesk (biotit). Slídy v žulách tvoří lístečky, měně často pak zřetelné šestiboké destička nebo krátké hranoly. Na konečný dojem a barevný vzhled má ovšem opět nezanedbatelný vliv příměs ostatních minerálů.
Převažující barva horniny obecně je pak rovněž často použita v komerčním názvu jednotlivých prodávaných granitů (přídomky jako red, brown, bianko/white, nero/balck, violet, verde/green nebo dokonce silver, či gold, v případě více barev se setkáváme s názvy multicolor, rainbow). Textura a barva má za následek, že často hovoříme o tom, že granit v sobě skrývá kromě vynikajících funkčních vlastností (viz. Granit – geologie, vlastnosti a odlučnost) zcela výjimečnou eleganci a osobité kouzlo.